Historie

Hřebčín Napajedla byl založen v roce 1886, jeho dějiny se však fakticky začaly psát již o dva roky dříve, kdy se do rodiny majitele napajedelského panství Friedricha Stockaua přiženil 31-letý Aristide Baltazzi, příslušník vlivné vídeňské rodiny s řeckými kořeny a velký dostihový nadšenec. Po brzké Stockauově smrti převzal rodinné panství a po velkorysých přestavbách zdejších stájí skotu na moderní boxové stáje založil plnokrevný hřebčín.

Sídlem rodiny Baltazziovy byl napajedelský zámek, postavený ve vlašském slohu během 18. století. Jeho doplňkem byl anglický park, založený severovýchodně od zámku. Teprve o sto let později byly postaveny jižně od zámku stáje, pozdější plnokrevný hřebčín. Další stáje byly postaveny na soutoku řeky Moravy a říčky Dřevnice, které se nazývaly Lesy a Menšov. Později byl postaven objekt Skály (později převzatý tlumačovským chovem) a teprve v roce 1910 byly vybudovány stáje na Pěnném. Hřebčín brzy dosáhl úctyhodných úspěchů a stal se českým protipólem uherského Kisbéru, nejvýznamnějšího soukromého chovu podunajské monarchie. Baltazzi při jeho budování využil svých zkušeností z Maďarska a Anglie a s rozmyslem postupně rozšiřoval krevní základnu importy z britských ostrovů, Maďarska i Ruska. Jako prvního plemeníka přivezl hned vítěze chovatelsky nejcennějšího dostihu - The Derby Stakes v Epsomu, hřebce Kisbéra. Na vídeňském závodišti dělali napajedelskému chovu reklamu koně jako dvojnásobný derby-vítěz Con Amore, výborný vytrvalec Horkay, železná klisna Tovább či třídový sprinter Falb.

Zlaté období skončilo smrtí Aristideho Baltazziho v roce 1914. Hřebčín se sice držel ještě krátkou dobu na výši, ale pak nastal jeho úpadek. Příčinou byla těžká doba první světové války a hospodářská krize poválečné doby, ale ke krachu značně přispěla i Baltazziova vdova Marie, která po svém muži zdědila celé panství a hřebčín. Po válce uvěřila záměrně šířeným pověstem, že se na pozemcích zámeckého parku a pastvin hřebčína nachází prameny nafty. Dala se pak snadno získat pro nákladné průzkumné vrty, ale naftu se nepodařilo najít a tím byl v roce 1929 definitivně dokonán finanční úpadek panství. Hřebčín tak koncem 20. let přežíval jen díky obětavosti ředitele Eduarda Gerschy. Paradoxně právě v této těžké době však slavily napajedelské produkty velké úspěchy. Po krátké přechodné době, kdy československému turfu vládli rakouští a maďarští plnokrevníci, nastala od roku 1925 slavná epocha domácích koní. Jen v letech 1925 – 1929 vyhráli napajedelští odchovanci čtyřikrát Československé derby a stejně úspěšní byli i v řadě dalších významných dostihů. Nositeli slávy rodného hřebčína byli zejména Simson, Lissy, Valčík, Blue Star a další. Obraty napajedelských dražeb ročků ale již nestačily pokrýt velké ztráty v jiných oblastech hospodaření a majitelka Marie Baltazziová musela v roce 1930 prodat všechny plnokrevné koně, tedy prakticky celý hřebčín, ale bez budov a pastvin. Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí odchodu cenného chovného materiálu do ciziny, zasáhlo ministerstvo zemědělství a napajedelští koně přešli do majetku státu. Pozemky, budovy hřebčína i samotný zámek s parkem pak byly prodány veřejnou dražbou v roce 1935 a jejich novým majitelem se stála zlínská továrna na obuv Baťa. Teprve po roce 1937 se podařilo iniciativou ing. Bohumila Tichoty a tehdejšího ředitele hřebčína ing. dr. Václava Michala od továrny získat areál hřebčína s pastvinami a stájemi v Pěnném výměnou za otrokovické a tlumačovské pozemky.

I v tomto období pokračovala série úspěchů napajedelských koní. Jména jako Simson, Rek, Přemysl, Tornado či Cyklon se často objevovala v listinách vítězů významných československých, rakouských i maďarských dostihů, pravidelné dražby ročků se vyvinuly v pozoruhodnou společenskou událost a napajedelský paša Simson se těšil mezi majiteli a trenéry takřka posvátné úctě. Od roku 1937 nesl hřebčín název „Státní plnokrevný hřebčín v Napajedlích“ a byl zapojen do svazku státních ústavů pro chov koní v rámci ministerstva zemědělství ČSR. Jedním z prvních tahů ministerstva poté, co se stal stát majitelem hřebčína, bylo oživení krevní základny. V letech 1937-38 bylo importováno z Francie do Napajedel dvanáct klisen, z nichž několik významně ovlivnilo čs. plnokrevný chov. V této skupině byla například ryzka Vandoise, zakladatelka významné rodiny Danaide, podobně úspěšná Lyndora a matka Panoše Pasiphae.

Období druhé světové války přečkal hřebčín pod vedením dr. Ludvíka Ambrože. Zatímco na chuchelském závodišti vítězili Lionel, Diva a další, dr. Ambrož čelil tlaku okupantů o zakoupení více koní z „říše“ pro zdejší chov. Řadu nevyhovujících plemeníků odmítl, nakonec však souhlasil se zakoupením předního německého tříletka Gradiva. Jak šťastná volba to byla se ukázalo až po válce, kdy Gradivo více než jedno desetiletí patřil mezi nejúspěšnější československé plemeníky. Při přiblížení fronty byli téměř všichni napajedelští koně ukryti na různých místech na Moravě a 18 klisen společně s Gradivem bylo převezeno do Kladrub. Ztráty ani škody nebyly příliš velké, budovy byly zasaženy třemi granáty, bylo zabaveno krmivo, prchajícím okupačním vojskem byli odvezeni jen tři plnokrevníci a osm tažných koní, tedy při stavu 100 koní ztráta minimální.

Hřebčín Napajedla byl založen v roce 1886, jeho dějiny se však fakticky začaly psát již o dva roky dříve, kdy se do rodiny majitele napajedelského panství Friedricha Stockaua přiženil 31-letý Aristide Baltazzi, příslušník vlivné vídeňské rodiny s řeckými kořeny a velký dostihový nadšenec. Po brzké Stockauově smrti převzal rodinné panství a po velkorysých přestavbách zdejších stájí skotu na moderní boxové stáje založil plnokrevný hřebčín.

Sídlem rodiny Baltazziovy byl napajedelský zámek, postavený ve vlašském slohu během 18. století. Jeho doplňkem byl anglický park, založený severovýchodně od zámku. Teprve o sto let později byly postaveny jižně od zámku stáje, pozdější plnokrevný hřebčín. Další stáje byly postaveny na soutoku řeky Moravy a říčky Dřevnice, které se nazývaly Lesy a Menšov. Později byl postaven objekt Skály (později převzatý tlumačovským chovem) a teprve v roce 1910 byly vybudovány stáje na Pěnném. Hřebčín brzy dosáhl úctyhodných úspěchů a stal se českým protipólem uherského Kisbéru, nejvýznamnějšího soukromého chovu podunajské monarchie. Baltazzi při jeho budování využil svých zkušeností z Maďarska a Anglie a s rozmyslem postupně rozšiřoval krevní základnu importy z britských ostrovů, Maďarska i Ruska. Jako prvního plemeníka přivezl hned vítěze chovatelsky nejcennějšího dostihu - The Derby Stakes v Epsomu, hřebce Kisbéra. Na vídeňském závodišti dělali napajedelskému chovu reklamu koně jako dvojnásobný derby-vítěz Con Amore, výborný vytrvalec Horkay, železná klisna Tovább či třídový sprinter Falb.

Zlaté období skončilo smrtí Aristideho Baltazziho v roce 1914. Hřebčín se sice držel ještě krátkou dobu na výši, ale pak nastal jeho úpadek. Příčinou byla těžká doba první světové války a hospodářská krize poválečné doby, ale ke krachu značně přispěla i Baltazziova vdova Marie, která po svém muži zdědila celé panství a hřebčín. Po válce uvěřila záměrně šířeným pověstem, že se na pozemcích zámeckého parku a pastvin hřebčína nachází prameny nafty. Dala se pak snadno získat pro nákladné průzkumné vrty, ale naftu se nepodařilo najít a tím byl v roce 1929 definitivně dokonán finanční úpadek panství. Hřebčín tak koncem 20. let přežíval jen díky obětavosti ředitele Eduarda Gerschy. Paradoxně právě v této těžké době však slavily napajedelské produkty velké úspěchy. Po krátké přechodné době, kdy československému turfu vládli rakouští a maďarští plnokrevníci, nastala od roku 1925 slavná epocha domácích koní. Jen v letech 1925 – 1929 vyhráli napajedelští odchovanci čtyřikrát Československé derby a stejně úspěšní byli i v řadě dalších významných dostihů. Nositeli slávy rodného hřebčína byli zejména Simson, Lissy, Valčík, Blue Star a další. Obraty napajedelských dražeb ročků ale již nestačily pokrýt velké ztráty v jiných oblastech hospodaření a majitelka Marie Baltazziová musela v roce 1930 prodat všechny plnokrevné koně, tedy prakticky celý hřebčín, ale bez budov a pastvin. Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí odchodu cenného chovného materiálu do ciziny, zasáhlo ministerstvo zemědělství a napajedelští koně přešli do majetku státu. Pozemky, budovy hřebčína i samotný zámek s parkem pak byly prodány veřejnou dražbou v roce 1935 a jejich novým majitelem se stála zlínská továrna na obuv Baťa. Teprve po roce 1937 se podařilo iniciativou ing. Bohumila Tichoty a tehdejšího ředitele hřebčína ing. dr. Václava Michala od továrny získat areál hřebčína s pastvinami a stájemi v Pěnném výměnou za otrokovické a tlumačovské pozemky.

I v tomto období pokračovala série úspěchů napajedelských koní. Jména jako Simson, Rek, Přemysl, Tornado či Cyklon se často objevovala v listinách vítězů významných československých, rakouských i maďarských dostihů, pravidelné dražby ročků se vyvinuly v pozoruhodnou společenskou událost a napajedelský paša Simson se těšil mezi majiteli a trenéry takřka posvátné úctě. Od roku 1937 nesl hřebčín název „Státní plnokrevný hřebčín v Napajedlích“ a byl zapojen do svazku státních ústavů pro chov koní v rámci ministerstva zemědělství ČSR. Jedním z prvních tahů ministerstva poté, co se stal stát majitelem hřebčína, bylo oživení krevní základny. V letech 1937-38 bylo importováno z Francie do Napajedel dvanáct klisen, z nichž několik významně ovlivnilo čs. plnokrevný chov. V této skupině byla například ryzka Vandoise, zakladatelka významné rodiny Danaide, podobně úspěšná Lyndora a matka Panoše Pasiphae.

Období druhé světové války přečkal hřebčín pod vedením dr. Ludvíka Ambrože. Zatímco na chuchelském závodišti vítězili Lionel, Diva a další, dr. Ambrož čelil tlaku okupantů o zakoupení více koní z „říše“ pro zdejší chov. Řadu nevyhovujících plemeníků odmítl, nakonec však souhlasil se zakoupením předního německého tříletka Gradiva. Jak šťastná volba to byla se ukázalo až po válce, kdy Gradivo více než jedno desetiletí patřil mezi nejúspěšnější československé plemeníky. Při přiblížení fronty byli téměř všichni napajedelští koně ukryti na různých místech na Moravě a 18 klisen společně s Gradivem bylo převezeno do Kladrub. Ztráty ani škody nebyly příliš velké, budovy byly zasaženy třemi granáty, bylo zabaveno krmivo, prchajícím okupačním vojskem byli odvezeni jen tři plnokrevníci a osm tažných koní, tedy při stavu 100 koní ztráta minimální.

Úspěchy

Hřebčín Napajedla byl dlouhá léta nejúspěšnějším chovatelem v Československu, po rozdělení Československa v roce 1993 je nepřetržitě každým rokem nejúspěšnějším chovatelem v České republice. Produkty napajedelského chovu vyhrávají nejen v České republice či na Slovensku, ale koně narození a odchovaní v Napajedlích si připsali vítězství třeba v Anglii, Francii, Švýcarsku, Německu, Rakousku a řadě dalších zemí.

Cílem každého chovatele je, aby jeho produkce uspěla v těch nejdůležitějších dostizích - což jsou především klasické dostihy. A zde se může náš hřebčín pyšnit skutečně mimořádnou bilancí, konečně posuďte sami:

Partneři