Historie

Hřebčín Napajedla byl založen v roce 1886, jeho dějiny se však fakticky začaly psát již o dva roky dříve, kdy se do rodiny majitele napajedelského panství Friedricha Stockaua přiženil 31-letý Aristide Baltazzi, příslušník vlivné vídeňské rodiny s řeckými kořeny a velký dostihový nadšenec. Po brzké Stockauově smrti převzal rodinné panství a po velkorysých přestavbách zdejších stájí skotu na moderní boxové stáje založil plnokrevný hřebčín.
Sídlem rodiny Baltazziovy byl napajedelský zámek, postavený ve vlašském slohu během 18. století. Jeho doplňkem byl anglický park, založený severovýchodně od zámku. Teprve o sto let později byly postaveny jižně od zámku stáje, pozdější plnokrevný hřebčín. Další stáje byly postaveny na soutoku řeky Moravy a říčky Dřevnice, které se nazývaly Lesy a Menšov. Později byl postaven objekt Skály (později převzatý tlumačovským chovem) a teprve v roce 1910 byly vybudovány stáje na Pěnném.
Hřebčín brzy dosáhl úctyhodných úspěchů a stal se českým protipólem uherského Kisbéru, nejvýznamnějšího soukromého chovu podunajské monarchie. Baltazzi při jeho budování využil svých zkušeností z Maďarska a Anglie a s rozmyslem postupně rozšiřoval krevní základnu importy z britských ostrovů, Maďarska i Ruska. Jako prvního plemeníka přivezl hned vítěze chovatelsky nejcennějšího dostihu - The Derby Stakes v Epsomu, hřebce Kisbéra. Na vídeňském závodišti dělali napajedelskému chovu reklamu koně jako dvojnásobný derby-vítěz Con Amore, výborný vytrvalec Horkay, železná klisna Tovább či třídový sprinter Falb.
Zlaté období skončilo smrtí Aristideho Baltazziho v roce 1914. Hřebčín se sice držel ještě krátkou dobu na výši, ale pak nastal jeho úpadek. Příčinou byla těžká doba první světové války a hospodářská krize poválečné doby, ale ke krachu značně přispěla i Baltazziova vdova Marie, která po svém muži zdědila celé panství a hřebčín. Po válce uvěřila záměrně šířeným pověstem, že se na pozemcích zámeckého parku a pastvin hřebčína nachází prameny nafty. Dala se pak snadno získat pro nákladné průzkumné vrty, ale naftu se nepodařilo najít a tím byl v roce 1929 definitivně dokonán finanční úpadek panství. Hřebčín tak koncem 20. let přežíval jen díky obětavosti ředitele Eduarda Gerschy.
Paradoxně právě v této těžké době však slavily napajedelské produkty velké úspěchy. Po krátké přechodné době, kdy československému turfu vládli rakouští a maďarští plnokrevníci, nastala od roku 1925 slavná epocha domácích koní. Jen v letech 1925 – 1929 vyhráli napajedelští odchovanci čtyřikrát Československé derby a stejně úspěšní byli i v řadě dalších významných dostihů. Nositeli slávy rodného hřebčína byli zejména Simson, Lissy, Valčík, Blue Star a další.
Obraty napajedelských dražeb ročků ale již nestačily pokrýt velké ztráty v jiných oblastech hospodaření a majitelka Marie Baltazziová musela v roce 1930 prodat všechny plnokrevné koně, tedy prakticky celý hřebčín, ale bez budov a pastvin. Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí odchodu cenného chovného materiálu do ciziny, zasáhlo ministerstvo zemědělství a napajedelští koně přešli do majetku státu. Pozemky, budovy hřebčína i samotný zámek s parkem pak byly prodány veřejnou dražbou v roce 1935 a jejich novým majitelem se stála zlínská továrna na obuv Baťa. Teprve po roce 1937 se podařilo iniciativou ing. Bohumila Tichoty a tehdejšího ředitele hřebčína ing. dr. Václava Michala od továrny získat areál hřebčína s pastvinami a stájemi v Pěnném výměnou za otrokovické a tlumačovské pozemky.
I v tomto období pokračovala série úspěchů napajedelských koní. Jména jako Simson, Rek, Přemysl, Tornado či Cyklon se často objevovala v listinách vítězů významných československých, rakouských i maďarských dostihů, pravidelné dražby ročků se vyvinuly v pozoruhodnou společenskou událost a napajedelský paša Simson se těšil mezi majiteli a trenéry takřka posvátné úctě.
Od roku 1937 nesl hřebčín název „Státní plnokrevný hřebčín v Napajedlích“ a byl zapojen do svazku státních ústavů pro chov koní v rámci ministerstva zemědělství ČSR. Jedním z prvních tahů ministerstva poté, co se stal stát majitelem hřebčína, bylo oživení krevní základny. V letech 1937-38 bylo importováno z Francie do Napajedel dvanáct klisen, z nichž několik významně ovlivnilo čs. plnokrevný chov. V této skupině byla například ryzka Vandoise, zakladatelka významné rodiny Danaide, podobně úspěšná Lyndora a matka Panoše Pasiphae.
Období druhé světové války přečkal hřebčín pod vedením dr. Ludvíka Ambrože. Zatímco na chuchelském závodišti vítězili Lionel, Diva a další, dr. Ambrož čelil tlaku okupantů o zakoupení více koní z „říše“ pro zdejší chov. Řadu nevyhovujících plemeníků odmítl, nakonec však souhlasil se zakoupením předního německého tříletka Gradiva. Jak šťastná volba to byla se ukázalo až po válce, kdy Gradivo více než jedno desetiletí patřil mezi nejúspěšnější československé plemeníky.
Při přiblížení fronty byli téměř všichni napajedelští koně ukryti na různých místech na Moravě a 18 klisen společně s Gradivem bylo převezeno do Kladrub. Ztráty ani škody nebyly příliš velké, budovy byly zasaženy třemi granáty, bylo zabaveno krmivo, prchajícím okupačním vojskem byli odvezeni jen tři plnokrevníci a osm tažných koní, tedy při stavu 100 koní ztráta minimální. Krátce po osvobození 3. května 1945 byl provoz hřebčína obnoven.
Těsně po válce byl areál hřebčína rozšířen o další stáj zvanou Kamenec a rovněž byly postaveny letní stáje pro dorost u řeky Moravy. Ještě za působení dr. Ambrože byl dovezen z Francie prvotřídní plemeník Deux pour Cent, který navzdory svému brzkému úhynu stihl dát několik kvalitních potomků. Po něm posílil sestavu napajedelských plemeníků další Francouz L’Amiral a v roce 1962 provedl nový ředitel hřebčína dr. František Lerche další import 11 plnokrevných klisen z Francie.
Během let 1948 – 1989 měla Napajedla v našem plnokrevném chovu výsadní postavení. Ačkoliv se v některých letech objevili konkurenti (Xaverov, Motešice, Mimoň, Šamorín), v dlouhodobém horizontu zůstal hřebčín založený Aristidem Baltazziem i nadále na absolutním vrcholu. Ne náhodou byly napajedelské barvy (modrý dres, modro-bílo-červená šerpa) začátkem 60. let zvoleny za barvy reprezentace Československa na tehdejších Mezinárodních mítincích socialistických států. Napajedla si pak musela zvolit nové dresy – červenobílé pruhované s červenou čapkou a později i modrobílé pruhy s modrou čapkou.
Ještě ve staré barevné kombinaci zazářili na dráze Masis, DetvanKorbel, z nichž prvně jmenovaný hřebec se stal v následujících dvaceti letech nejvýznamnějším československým plemeníkem a důstojným nástupcem Simsona. V té době došlo k reorganizaci a stanovení nového názvu „Státní plemenářský ústav v Napajedlích“ s úkolem „produkovat kvalitní anglické plnokrevníky vynikajících kvalit, aby tito čestně obstáli vedle plnokrevných chovů v celé Evropě“ (F. Lerche). Již o šest let později – v roce 1967 – se však hřebčín stal při další reorganizaci tzv. střediskem Plemenářského podniku v Tlumačově a veškerá administrativa byla přenesena do Tlumačova. Jedním z důsledků této změny bylo zrušení funkce ředitele hřebčína a dr. Lerche se tak stal ze dne na den „vedoucím konzultantem“ podléhajícímu podnikovému řediteli v Tlumačově.
Rok 1967 byl sezónou fenomenálního Silvera, o dva roky později sbíral v kladrubských barvách mezinárodní úspěchy napajedelský odchovanec Relief. Na přelomu 60. a 70. let bylo několik zdejších produktů pronajato do Rakouska, kde si vedli nad očekávání dobře – Libanon se stal rakouským Koněm roku 1970, do paměti vídeňských dostihových příznivců se zapsali i klisna Gemini, Valentino či Vagram.
Během období normalizace se čs. turf nacházel v hlubokém útlumu, avšak na výsadní pozici Napajedel to nic nezměnilo. Po slávě nezapomenutelné Century se v roce 1973 podařil unikátní doběh 1 – 2 – 3 koní v napajedelských barvách v Čs. derby, v následujících letech zvítězili v derby také Elita, Veronal a Sudan. Rok 1973 se do historie hřebčína zapsal angažováním nového plemenného hřebce Behistouna, který na dlouhou dobu ovládl nejen napajedelský, ale celý československý chov.
V roce 1976 vystřídal dr. Lercheho v čele hřebčína ing. Zdeněk Hlačík. V tomto období se uplatnili další skvělí koně Latina, Nelson, Sparta, Centurie, Kleón, Arva a další, podařilo se navázat cenné styky s NDR, SRN, SSSR a Polskem. Zde je nutné vyzdvihnout především úspěchy Redakty v Západním Německu i dostihové počiny Censuse na polských drahách.
Od 1. 5. 1992 se začala psát nová kapitola dějin hřebčína. Změny spojené s privatizací ukončily období Státního hřebčína a hřebčín byl privatizován do akciové společnosti s názvem HŘEBČÍN NAPAJEDLA a.s. a následně vstoupil do kupónové privatizace. Chovatelům a příznivcům bylo sice umožněno získat akcie, ale protože si stát zachoval vliv na nejdůležitější chov v ČR - jako majitel akcie se zvláštními právy (zlatá akcie) - jejich možnost podílet se jakkoli na dalším vývoji hřebčína byla nulová, čímž byl prakticky zakonzervován předchozí stav.
V tomto období získal hřebčín několik solidních plemeníků, zejména irského klasického vítěze Dara Monarch, Velmi kvalitní krev se dostala do Napajedel prostřednictví hřebců Arcane a Keen, Rainbows for Life, Look Honey.
Ke stejně revoluční změně došlo v r. 2005. Státní účast už dříve prakticky skončila odprodejem 30 procent akcií soukromým subjektům a nakonec i nabídkou prodeje tzv. zlaté akcie. Ve zmíněném roce byl odkoupen rozhodující balík 89% akcií firmou BC Logistics. Poprvé od éry Marie Baltazziové se Hřebčín Napajedla stal opět soukromým zařízením v pravém smyslu slova, kdy vlastník reálně rozhoduje o chodu a strategii podniku.
Ing Hlačíka vystřídal ve vedení hřebčína MVDr. Jan Filla, dále Margita Balaštíková.
Od roku 2008 byli postupně zakoupeni hřebci Egerton, Pouvoir Absolu, Stormy Jail.
30.6.2014 došlo k převodu společnosti na firmu SYGNUM s.r.o., jejíž jednatel pan Antonín Sieklík byl dlouholetým majoritním akcionářem Hřebčína Napajedla. Od roku 2013 je ve vedení provozu Hřebčína Napajedla Martina Hradilová.
 

Sdílet tuto stránku na Facebooku:

© Napajedla - www.napajedlastud.cz www.napajedlastud.com webdesign Studio R3D, s.r.o.